Bramboračka Tomáše Sedláčka a reputační obraty na podpatku
Proč na malých mediálních trzích pravda slavně nevítězí, ale spíš jen probublává?
Reputační pád Tomáše Sedláčka tento týden projíždí všemi redakcemi v Česku s řinčením piana letícího nezadržitelně ze schodů. Nejpozoruhodnější na tom je, jak dlouho viselo ve vzduchu, než tenhle mollový akord dopadnul.
Klíče k tomu, že jsou bratři Sedláčkové do krajnosti dovedenými cosplayery západních létajících profesorů, které si lze coby převlek z půjčovny pozvat na firemní večírek, jde přitom hledat už někdy v roce 2009, kdy známější wunderkind Sedláček - tou dobou již ve dvaatřiceti přesluhující poradce prezidenta, ministra financí i Národní ekonomické rady vlády (sic!) - musel pod chápavým dohledem médií opakovat celé studium a poněkud ostudně neobhájil vlastní disertaci. Tu na FSV UK překřtili na „takovou kecací ekonomii", jež se opírá o rejstřík biblických jinotajů, desítky citátů a příměry ze Star Wars, zato „postrádá jakoukoliv vědeckou substanci". Ani to autorovi nezabránilo rozšířenou verzi této LinkedIn prózy s vydatnou tlačenkou a mezinárodními ambicemi vydat knižně.
To byla také poslední stopa kritiky Tomáše Sedláčka v médiích na příštích bezmála sedmnáct let, přestože všichni přeživší diskuzních panelů v ERA Světě na Jungmaňáku tak nějak věděli svoje.
Proč však u nás tak často dochází k podobným reputačním obratům na podpatku? Sedláčka tento týden nedostihla starozákonní spravedlnost, ale jen vcelku běžná uzávěrka na provinčním mediálním trhu, kde se praktikuje stádní žurnalistika. Ta generuje - nikoliv programově, ale z nedostatku redakčních kapacit i náročnějších čtenářů - obří vlny vzájemně přejímaných, nikým neprověřovaných narativů, na kterých pak surfují přednostně zavedené tváře a různé nepo-kids.
Politolog Timur Kuran i tohle před třiceti lety zařadil mezi falzifikace preferencí: o zjevné podstatě věci se někdy dlouho veřejně mlčí prostě proto, že promluvit do ticha nese značné reputační náklady. Diskuze tak začíná bublat šeptem jako drobné brambůrky v různých kancelářských kuchyňkách, kde se pozvolna osmělí i zdrženlivější strávníci. Teplota stoupá, hrnec jemně vibruje a začíná jej zprvu neznatelně obestírat pára, až najednou - zpravidla po nějakém vcelku malicherném škobrtnutí - nadkritické množství tlumených hlasů vykypí a papiňák s bramboračkou vybuchne.
V ten moment se do věci vloží dosud laxní média, jež ji správně vyhodnotí jako nový dominantní narativ, na němž lze hřát vlastní rendlíčky. Jako po dešti se pak za den urodí tucet překotně odsudečných textů jako je tenhle, o něčem, co „se tak nějak léta vědělo". V tu chvíli začíná bramboračkový základ ironicky bublat nanovo, a je na další čtenářské generaci nosit na stůl.
Podstatou této reputační denaturace přitom je, že jde o proces jednosměrný a nevratně měnící podstatu látky: Sedláčkové či Ludwigové tak budou odteď jistým způsobem provždy směšní a diskvalifikovaní z vážné debaty, stali se součástí panteonu vysmívaných internetových postaviček a žádný váš vtip již nemůže minout. Před deseti lety jste však mohli totéž křičet ze všech střech a terčem posměchu byste byli jen vy sami.
Bolestně vtipné je, že tohle všechno Kuran ilustruje v knize nazvané příznačně Private Truths, Public Lies právě i na příběhu Václava Havla a jeho Moci bezmocných. Popisuje nestrojené překvapení z nečekaného, dominového pádu středoevropských gulášových režimů a jejich neotřesitelných mluvících hlav. Jejich podpora byla domněle absolutní, zatímco se jim již pod nohama začínala vařit voda. Pravda podle Kurana prostě nevítězí, ale spíš jen probublává.
Že nám to zase trvalo.
