Ghiblifikace a sémantická apokalypsa: Vzestup a pád prompt inženýrů
Co nám AI memy napověděly o budoucnosti a proč je dnes internet jako Palmovka ve tři ráno?
Internet v posledních dvou týdnech sužují další a další tsunami boomerských AI memů. K mexické vlně, která poměrně poklesle cizopasí na odkazu animačního studia, ceněného právě pro nekompromisní ruční práci, se bez rozpaků připojila celá plejáda domácích i zahraničních politiků a osob veřejného života. U velké většiny z nich lze úspěšně pochybovat o tom, že kdy slyšeli o Princezně Mononoke a viděli jediné anime.
Tím paradoxnost situace nekončí: je fascinující vidět tytéž osoby a instituce, které před několika málo lety zaštiťovaly mezinárodní kampaně proti stahování hudby a filmů z internetu pod hrozbou nepodmíněného vězení, jak se nyní v honbě za internetovými bodíky připojují k hedonistickému rabování něčí umělecké práce a její programové degradaci na filtr, politické promo či mem.
Je to ostatně sotva dvanáct let, co dostal geniální programátor a internetový aktivista Aaron Swartz sazbu 35–50 let vězení, pokutu milion dolarů a byl represivními orgány dohnán k sebevraždě, jen za to, že chtěl zveřejnit vědecké časopisy z akademické databáze JSTOR. Jsou to pouhé dva roky, co bylo stále trestné parodovat Tintina.
Ale o neoponované normalizaci AI na politické scéně snad někdy příště.
Pohádky je konec
Úvodem pozitiva. Globální Ghibli-vlna doufejme konečně vykořenila několik únavných demagogií.
Snad nikdo příčetný nadále nepředstírá, že jsou AI generátory “jen dalším nástrojem”, který “je zde pro umělce”, jimž báječně prospěje a dopomůže k “vyšší produktivitě”. Prozírat a otáčet začínají najednou i subjekty, které ještě před půl rokem pořádaly kurzy AI videa ve stylu GTA.
Současně většina modelů s přibývajícím množstvím tréninkových dat opouští charakteristický look, který z AI výstupů činil specifickou estetickou kategorii, experiment či mem. Cílem je jednoznačně co nejvěrněji klonovat cizí práci a nahradit jí bezezbytku výtvarníky a kreativce, kteří tak nekonkurují jen jakýmsi appkám, ale doslova vysamplované verzi sebe sama, distribuované za predátorsky dotovaný paušál.
S úsvitem multimodálních modelů, snadno ovládaných prostým jazykem, také snad konečně odpadá kult a kýč “prompt inženýrů”, tedy jakýchsi utopických AI žokejů, kterým média a AI-fluenceři nadšeně zaplavovali společenskou představivost jako nadějí na konec staleté dřiny, tisíce nových pracovních míst a snové uplatnění pro každého jednoho profesionála, kterého agresivní automatizace zlikviduje.
Budoucnost generátorů totiž samozřejmě netkví v krkolomných fíglech a rozhraních, jakými jsou dnes ComfyUI a Automatic1111, ale v primitivních WYSIWYG nástrojích a kancelářských balících, obsluhovaných libovolnou účetní, které mají profesionály zastat, a nikoliv jim skýtat zajímavou živnostenskou příležitost. Generátor tak sám zrušil jedinou pracovní pozici, kterou měl domněle vytvořit. Končí snad pomalu i únavná éra AI školitelů s triumfálním úsměvem učitelky, která je o lekci před vámi.
Je také načase účtovat: generátorová horečka trvá již bezmála tři roky a hlavní use case v multimédiích lze nadále shrnout jako “něco známého ve stylu někoho jiného --stylize 500”: Harry Potter coby bollywoodský film, Pán prstenů jako anime, Vetřelec ve stylu Josefa Lady, slovenská hymna jako Thrash metal, můj produkt jako reklama Apple (masterpiece, insanely detailed, 8K…). Lobbisté AI start-upů se sice nadále tváří, že každým dnem spějí k umělé superinteligenci a léku na rakovinu, ale patetickou pravdou je, že generativní AI nedokázala za tři roky vygenerovat ani úspěšnou dětskou knížku, představuje obrovsky nákladný Imgflip.com a jejím ústředním poselstvím je jen srážet kvalitu a náklady marketingu a client services na absolutně nejnižší únosnou mez.
Internet jako Palmovka ve tři ráno
Kde ale chybí skutečná killer app a jasný společenský benefit, dostavuje se několik zajímavých problémů.
Tím prvotním je samozřejmě tikající krize autorského práva, kterou se nemusíme déle zdržovat. CEOs AI korporací komentují Ghibli-vlnu s neskrývaným zadostiučiněním, rozšiřují jí okno možného i dojem celospolečenské poptávky, která má přijít vhod při desítkách nadcházejících sporů o duševní vlastnictví. Je také dost zjevné, proč má ChatGPT tak vydatně natrénováno na filmech relativně obskurního japonského studia, a ne třeba ilegálních torrentech Disney a Pixaru. To by byla rázem úplně jiná pohádka.
Druhým důsledkem je chřadnutí internetu jakožto transverzálního, veřejného prostoru ke komunikaci a střetávání. Web se povážlivě prohýbá pod tíhou syntetického obsahu a stává čím dál více nehostinným místem.
Pokud jsme před dvaceti lety utíkali z fádní, vulgární reality k zajímavým diskuzím a komunitám na internetu, zanedlouho může být situace právě opačná: z X.com a Mety je dnes žádoucí mizet mezi kultivované a empatické známé v žité realitě, případně do uzavřených Discordů, Substacků a komunit za paywallem. Internet jako místo sebevyjádření a komunikace se pomalu transformuje. Z pikniku na vysokoškolských kolejích se stává libeňským průjezdem ve tři ráno, temným hvozdem, kde na vás na každém kroku číhají crawlery, scamy, boti, pop-upy, trollové, hoaxy a deepfakes.
Sémantická apokalypsa
Třetím a nejzajímavějším “jezdcem AI apokalypsy” je však to, co neurovědec Erik Hoel nazývá apokalypsou sémantickou.
Jak praví klasický příklad frankfurtské školy, obraz krásné katedrály má symbolickou hodnotu pouze dokud jsme ochotni uvěřit, že tato budova někde skutečně stojí. Má pak vazbu k místu, lidem a času, a nebo je třeba zcela fikčním dílem nějaké zajímavé autorské interpretace. Podobně jako záznam kytarového sóla nebo portrét s lidskou tváří: podnět nějak ukotvený v realitě.
AI umění nemá žádný reálný referent. Je to amnézie v estetickém hávu. Vypadá jako svět, ale nic o něm nevypovídá. K čemu naopak generované artefakty vztah zaručeně mají jsou jejich předobrazy a plody cenné lidské práce, k nimž odkazují jako plastový odlitek luxusního zboží.
Pošetilost lidi, kteří se snaží AI obsah chvatně zobchodovávat, tak připomíná počínání shánčlivých babiček z Ostbloku, které vyšívaly svým vnukům na svetry loga Nike a Adidas, aby v družině lépe zapadli. Je to podivuhodný cargo cult, tedy horlivé reprodukování vnějších znaků bez pochopení smyslu věci.
Nejde přitom zdaleka jen o mimikry exkluzivity z Wishe a platbu nekrytou měnou, která podléhá den ode dne vyšší inflaci. Jde hlavně o sémantickou krizi. Pokud totiž budete falešná loga Adidas vyšívat dost vytrvale a zaplavíte jimi celý veřejný prostor v industriálním měřítku, jakákoliv symbolická nadhodnota původní značky se vytratí a její náplň i název ztratí význam: Abibas, Adidos, Adadas, Adibas.
V oparu kocoviny
K přílivové vlně AI memů tak vyšla - po letech úplné mediální letargie - i u nás řada článků s kritickým tónem, které se najednou zajímají o vizuální kulturu, kreativní branže a autorské právo.
Často však mají pachuť internetového sealioningu: předstírání, že jde o obrovsky komplexní téma, o kterém si musíme dost dlouze podumat a pečlivě rozvážit všechna pro i proti, místo abychom přijali odpovědnost a prostě zaujali jasnou pozici.
Několik polemických článků například namítá, že jde - neetičnosti navzdory - stále o svébytnou formu publicity, která Studio Ghibli jedině zviditelní. To připomíná dobové úvahy, že fenomén Peer-to-peer Metallice prospěje a filmový průmysl z něj vyjde posílen obnoveným zájmem diváků. Nic z toho se s odstupem času opravdu nepotvrdilo.
Není to totiž nadále hrou o to, zda přežije “kolektivní Metallica” a studio Ghibli, ale spíše jak bude vypadat vizuální kultura a kultura vůbec po nich, tedy za dalších deset, patnáct let. Budou se naše děti nadále chtít učit kreslit nebo hrát na hudební nástroj? Budou aspirovat na to uspět s kapelou či se stát animátorem, skončí-li tyto branže naprosto vyrabované v oparu celospolečenské kocoviny, a pokud nebudou skýtat sebemenší perspektivu uplatnění? Kdo převezme otěže zábavního a kreativního průmyslu, pokud generátory opanují vstupní pozice, na nichž by nové talenty měly profesně vyrůst?
Třeštící anime avatary se mezitím koupou v už lehce zasmrádlém bazénku a nevšimli si, že se pod nimi pozvolna vypouští voda.