Nejlepší režisér, který kdy nebyl
Nebeská brána a lekce Michaela Cimina o vrtoších umělecké kritiky
Padlí géniové mě přitahují. Stejně jako někdejší miláčci médií, jimž se vzepře jejich vlastní publikum. Touha po uznání, která se zvrhne v posměch a sebedestrukci, vypovídá o lidech víc než všechny sošky za celoživotní dílo.
I proto jsem před pár lety propadnul Michaelu Ciminovi.
Postupně jsem přečetl vše, co bylo k mání. Nutno říct, že toho není mnoho: hlavním ciminologickým zdrojem je tak dnes určitě skvělá biografie od debutujícího Charlese Eltona, která se díky četným programovým mystifikacím a bílým místům na mapě režisérova života čte tak trošku jako detektivní román.
Ústředním ciminovským traumatem je pak nechvalně proslulý filmový Titanic počátku osmdesátých let - režisérův magnum opus Nebeská Brána. Pochopíme-li Nebeskou bránu, nahlédneme nejen Cimina, ale snad i něco univerzálního o filmovém marketingu a povaze umělecké kritiky.
Pokud jste o tomto snímku kdy slyšeli, tak pravděpodobně jen to, že jde o další z mnoha "nejhorších filmů všech dob" a projekt, který zbankrotoval United Artists, zabil Nový Hollywood a v důsledku režiséry dominovaný systém, který počal tvůrčí vlnu šedesátých a sedmdesátých let.
Přitom je to všechno možná tak trochu jinak.
Lovec Oscarů
Dnes zapomenutý Cimino patří ke generaci režisérů, která přešla do Hollywoodu z reklamní branže. Není bez ironie, že z té slaví trvalé úspěchy spíš mělcí trikaři a akční B-roll monkeys, jakým byl Tony Scott, Snyder, Blomkamp nebo Bay, zatímco introspektivní a náročné tvůrce, jako Tonyho Kaye a Cimina, Hollywood po zásluze potrestal, aby pak vytvořil vlastní mytologii, která je paradoxně líčí jako umělecky nezralé dětiny, co neukočírovali velký film. To ovšem předbíháme.
Raketa Cimino měla jednoznačně oslnivý start: v roce 1979 získal začínající režisér s Lovcem jelenů 9 nominací a 5 Oscarů a způsobil tak naprostou senzaci. United Artists, kde o rok dříve proběhnul ošklivý palácový převrat, tehdy Cimina angažovali jako PR stunt, s chutí spravit si reputaci a prokázat, že umějí i nadále produkovat progresivní a kriticky přijímané snímky.
Hned ráno po Oscarech tak režisér odlétá na obhlídky do plenéru. Celí dychtiví nominovat se na příští Ceny Akademie, ženou UA Cimina k tomu, aby doručil Nebeskou bránu do distribuce do Vánoc a uzavírají s ním kontrakt, kterého budou litovat řadu nadcházejících let: Cimino se pokusí stihnout ambiciózní termín, ovšem studio s pochopením uhradí všechny související vícenáklady a nebude je kvalifikovat jako překročení rozpočtu.
If you don't get it right, what's the point?
Hitler-Cimino však své režírování pojal poněkud královsky a všem dal urychleně na vědomí, že nehodlá ze své vize slevit ani o píď. Již šestý den natáčení byl pět dní v prodlení a utratil milion dolarů za jedinou minutu stopáže.
Sedmapadesátkrát přetáčel záběr, kde Kris Kristofferson vstává z postele. Několik měsíců čekal na ty správné mraky, dva a půl tisíce komparsistů držel rok v šachu a komponoval z nich mizanscénu jako malíř. Stavěl a opět bořil obří historické bulváry, aby zařezávaly na centimetr, a z USA nechal do Británie přepravit stoletý buk, aby vylepšil kompozici úvodní sekvence. Tu ostatně snímal tak dlouho, že si John Hurt v mezičase stihnul odskočit k Davidu Lynchovi a natočit celého Elephant Mana. Ústřední herce nechal Cimino šest týdnů tančit vídeňský valčík na kolečkových bruslích, aby jej obratem vystřihnul. Pod dějištěm bitevní scény, která měla v Ciminově verzi stopáž dvouhodinového filmu, nechal režisér instalovat obří podzemní zavlažovací systém, aby byla tráva zelenější a lépe kontrastovala s krví. Trhal koně na kusy dynamitem. Rozpočet překročil pětinásobně.
UA mezitím vysílalo v panice na plac různé emisary a účetní. Studio mělo v rukou pravomoc Cimina vyhodit, ale zaleklo se mediální reakce. Doufalo v obrat, jaký po porodních bolestech zažila Coppolova Apocalypse Now.
Nekompromisní autista Cimino si mezitím sám s médii vytvořil velice napjatý vztah. Z natáčení začaly unikat různé senzační anekdoty o jeho neústupnosti a výstředním chování. Jeho reputaci v liberálních kulturních rubrikách jistě neprospěla ani pověst rasistického pravičáka, kterou na něj vrhnul brutální Lovec jelenů - zpětně vzato neprávem.
Vražda na Divokém západě
Když Cimino konečně dotočil šokujících 460 kilometrů filmového materiálu, vyměnil ve střižně zámky a z jím proponované pětiapůlhodinové verze nakonec vykřesal - s ročním zpožděním - distribučních 219 minut.
Tou dobou už byl médii s chutí okopávaný jako arogantní podivín a vděčný terč posměšků, a bylo zjevné, že s uvedením filmu do distribuce povede s předpojatým tiskem trošku nerovnou bitvu.
Reakce kritiky na film byly toxické. Při pohledu na staré talkshows z let 1980 a 1981 se člověk nemůže ubránit dojmu, že se redaktoři předhánějí v rezolutních odsudcích a tom, kdo Cimina více natře a zesměšní. S odstupem to působí téměř jako lehce sadistický karneval, na němž ti, kdo stvořili hvězdu, teď chtějí pro změnu sledovat, jak hoří. Vincent Canby film ve své ikonické recenzi v New York Times označil za "nekvalifikovanou katastrofu", "vraždu na Divokém západě" a "čtyřhodinovou procházku po vlastním obýváku", což vzápětí s chutí reprodukovali komentátoři po celých Spojených státech. Roger Ebert o naprosto opulentní kameře Vilmose Zsigmonda, který snímal třeba Blízká setkání třetího druhu, prohlásil, že z filmu "není pořádně nic vidět a máte chuť obrazovku přetřít Okenou".
Samotný film tak podle šéfa UA nikdo skutečně neviděl: místo něj viděli lesy novinového papíru a kaskády vršících se odsudků. Po pouhém týdnu byl snímek zcela stažen z distribuce.
To legendě navzdory studio zcela určitě finančně nezlomilo: United Artists rok účetně uzavřeli v plusu a nadále měli v rukávu obrovsky výnosné franšízy bondovek, Rockyho a Růžového pantera, tituly Woodyho Allena nebo třeba Miloše Formana. Byla to především reputační rána pro samotný management: většinový vlastník UA, Transamerica Corporation, přestal věřit v jejich kompetentnost, rozhodl se úplně vycouvat z filmového byznysu a studio odprodal MGM. Odvolaný šéf produkce UA Steven Bach, který celý debakl odskákal, to zjevně Ciminovi nikdy neodpustil: v následujících letech vydal dnes ceněnou knihu Final Cut: Art, Money and Ego in the Making of Heavens Gate, kde stvořil sarkastickou zkratku a verzi událostí, jak ji známe. Kovboj Cimino knihu označil za "literární fikci degeneráta, co nikdy ani nepřišel na plac".
Nebylo by fér předstírat, že Ciminova kariéra tehdy splaskla ze dne na den. Po delší rehabilitaci dostal coby režisér několik zajímavých příležitostí, avšak jeho další filmy mají v podstatě sestupnou kvalitativní tendenci a všechny do jednoho komerčně propadly.
Zajímavé však je, že netrpěl syndromem zlomeného boxera, který ztratil sebevědomí a víru ve vlastní neporazitelnost, ale naopak projevoval sílící neochotu slevovat ze svých představ a jeho nekompromisnost je vlastně obdivuhodná. Sekvel Hvězdných válek chtěl Cimino pojmout jako “western s lasery” a když dostal šanci režírovat Kevina Bacona v - později kultovním - muzikálu Footloose, námět přepsal na další steinbeckovské drama v megalomanských kulisách. Když se v něm producent dočetl, že chce Cimino inscenovat další půlhodinovou svatební scénu, zhrozil se a z projektu jej vyhodil.
Režisér v důsledku svou kariéru zapíchnul v půlce devadesátých let, ovšem vnitřně to zabalil už dávno. Prodělal zřetelnou identitární krizi a coby někdejší italoamerický thickboi začal připomínat Yoko Ono po havárii ve Formuli 1. Proměnil se také ve vyhlášeného hollywoodského poustevníka, který roky neopouštěl svůj dům v serpentinách nad Los Angeles, kde psal do šuplíku další a další scénáře.
A to by tak nějak mohlo být všechno. Ovšem není.
Vzlétnout jako balónek
Když o třicet let později vyhnanec Cimino, který už pomalu dvacet let nenatočil jediný film, na naléhání přátel svolil a ujal se kompletního restaurovaní režisérské verze Nebeské brány pro The Criterion Collection, zavržený snímek se dočkal obnoveného uvedení do kin.
Na Benátském filmovém festivalu mu publikum aplaudovalo ve stoje. Daily Telegraph jej označil za “zázrak americké kinematografie”. Na Newyorkském filmovém festivalu byl uveden v sekci Masterworks coby “zcela nepochopené mistrovské dílo” ve stejném sále, kde jej o třicet let dříve gilotinovali.
Rozrušený Cimino na místě činu po vyprodané projekci smířlivě dodal: "Celé ty roky vidím Nebeskou bránu jako krásný balónek, který nemůže vzlétnout, protože je přivázaný právě k mému zápěstí."
Lesy novinového papíru se rozestoupily, kontext se změnil. Pochechtávající se Roger Ebert natáhnul bačkory a snímek, který podle něj diváci nenávidí a nikdo jej nechce vidět, je rázem docela pozoruhodným filmovým dílem, na které se lze dívat střízlivějšíma očima.