Velká AI konvergence: Hvězdné války jako italský brainrot
Nivelizace vysokého s nízkým, mráčky nad Lucasfilmem a historie Haute cuisine z mikrovlnky
Počátkem měsíce vystoupil viceprezident Lucasfilmu a ILM Rob Bredow na TEDu s prezentací, která měla evidentně rozptýlit mráčky nad budoucností branže vizuálních efektů a přihlásit se s větrem ve vlasech ke všem dobovým buzzwords.
Dlouhá rekapitulace trikařských milníků směřovala k nevyhnutelné pointě: AI je prý jen další dílčí technologií, kterou si studia snadno ochočí ve svůj prospěch - asi jako rotoskopii, LED stěny nebo virtuální produkci. Záměr jistě dobrý, a tady někde to mohlo skončit.
Následovalo ovšem dvouminutové tech demo, situované do univerza Hvězdných válek, které Bredow s jistým patosem uvedl jakožto ukázku budoucnosti vizuálních efektů a umělci řízené inovace: „Co se stane, když nejnovější nástroje umělé inteligence svěříme našim talentovaným výtvarníkům?“
Stane se, bohužel, přesně totéž, co vídáme všude na Instagramu poslední dva roky. „Nikoho neohromíte něčím, co si čtrnáctiletý kluk nakliká na telefonu,“ shrnuje sentiment jeden ze stovek veskrze výsměšných komentářů. Magazín PC Gamer nařknul Lucasfilm z kreativního bankrotu, MSN.com krčí rameny, že jde o stejnou břečku, jakou už léta vídáme úplně všude. Nevěřícné vrtění hlavami v tech redakcích jako 404 Media a 80 Level způsobilo kdesi v jihovýchodní Asii menší tornádo.
Příznačná je tu nejen forma, ale i náplň: brilantní a bytostně autorský concept art, který donedávna provázel všechny franšízy Lucasfilmu, nám přinesl řadu naprosto ikonických kostýmů, rekvizit či charakterů. To se v případě AI generátorů z logiky věci nekoná: jde naopak o medián viděného, nekontrolovaný mash-up z postahovaných datasetů, který nedokáže vykročit z autoreferenčního rámce. Fantaskní bytosti z předaleké galaxie jsou tak prostě slono-prasečí fúzí šneka s pávem. To je dobrá předzvěst toho, co v různé míře čeká herní studia, která už zkoušejí profesionální concept artisty nahradit generátorem.
Řada článků pak čtrnáctidenní fušku nejprestižnějšího trikového studia na světě trefně připodobňuje k italským brainrot videím, která sužují TikTok v posledních měsících a jaká denně po stovkách generují rikšové v Indii na svých oprýskaných telefonech v průmyslovém měřítku.
Brainrot je ostatně termínem, jenž dnešní téma vystihuje. Neologismus, který Oxford University Press vyhlásil slovem roku („břečka“ doběhla na čestném druhém místě), označuje “zahnívání mozku v důsledku nadměrné konzumace triviálního vizuálního obsahu“.
A trivializace představuje pro lidi, kteří se skrze AI chtěli nechat pohodlně vyvézt do nejvyššího patra, jednoznačně problém.
Konvergence vysokého s nízkým
Minulý týden jsem měl drobný vstup na ČT24 o břečkovatění vizuální kultury a skandálech kolem AI plakátů, propagujících často dost nečekané instituce. Vnímám to jako úplně první vlaštovku kritického zájmu o tento fenomén u nás - a bylo mi ctí u toho na chvíli svítit.
Jedním z témat, která jsme v rozhovoru pouze nakousli, je inflace vizuální kultury a konvergence vysokého s nízkým. Je zřejmé, že subjekty, jež oblepují Prahu podivuhodnými AI plakáty, se snaží vyslat určitý statusový signál, získat komparativní výhodu a přihlásit se zadarmo k prémiové estetice, která byla dosud výsadou extrémně nákladných kampaní.
V důsledku banálnosti a masového rozšíření generátorů v kancelářských balících a appkách ovšem dochází k pohybu právě opačným směrem: AI titulky křídových magazínů a AI spoty velkých značek najednou vypadají úplně stejně jako AI memy, syntetické e-girls, meníčka na Woltu nebo facebookový scam. Chatboti na stránkách koncernů a firemní newslettery z ChatGPT jsou k neodlišení od falešných eshopů, na jaké se omylem prokliknete z pop-upu.
Statusový výtah do nejvyššího segmentu tak zavezl všechny cestující do druhého patra, kde se Státní opera a Národní divadlo potkávají s polepy z předměstských nákupáků, plakátky na Den dětí v Satalicích a výprodeji padělaných kabelek.
Diferenciace a prémiovost je přitom atletickou abecedou marketingu. Může se tak paradoxně stát, že místo aby kolektivní Lucasfilm vizuální efekty zlevnil a zefektivnil, bude muset naopak šlápnout do pedálů a připlatit, aby diváky udržel v sedadlech.
Krásný svět, který se zastavil
Drtivá většina AI evangelistů se na generátory vrhá v naprosto nezastíraném očekávání, že právě oni budou profitovat, když pod sebou potměšile odříznou dodavatelský řetězec, zatímco celý zbytek společnosti domněle ustrne ve svých současných spotřebitelských návycích: bude nadále lačně konzumovat AI videa, číst AI články a newslettery, reagovat na inzerci, předplácet si hudební streamovací platformy, kupovat vygenerované ebooky či lístky do kina.
To je ovšem stav udržitelný jen ve velmi krátkém mezidobí, kdy syntetický a reálný obsah splývají za jednotnou cenu - symbolickou i nominální.
A jak se ukazuje, ta doba nevyhnutelně skončí.
Proč tomu tak je? Hrábněme rychle do strun teorie. Francouzský patriarcha kulturních studií Jean Baudrillard definoval ve své ústřední práci mediální simulaci simulace, jejíž význam se stírá opakováním - kulturní obrazy ztrácejí sepjetí s originálem a eventuálně odkazují už jen samy na sebe. Jde o jakési estetizované vakuum, které diváku hrozí závratí z dvojrozměrné dokonalosti. Konzumujeme jej ne proto, že by neslo nějaký záměr nebo sdělení, ale jen protože zapadá do estetické gramatiky a momentálních vizuálních trendů. V takovém světě je sebemenší autenticita nejen žádoucí - je revoluční.
Haute cuisine z mikrovlnky
Nemusíme nakonec vařit jen z kulturních studií. S poválečným rozvojem jídelních prefabrikátů si řada lidí myslela, že budoucnost gastronomie tkví v konzervách, rozpustných přílohách a mraženém stejku. Emancipace si v mrazácích podala ruku s techno-optimismem: osvobozená domácnost, oslava modernity a vesmírný věk!
Vznikaly euforické mikrovlnkové kuchařky a marketing se snažil domácí vaření vykreslit jako demokraticky překonaný přežitek. Kuriózně se pak našla i řada podnikavých restauratérů, kteří vyrazili kuchaře, již na ně léta dřeli, a zkusili jejich recepty, péči a um zefektivnit továrním substitutem z mrazáků, bramborovou kaší z prášku a instantním vývarem, které uvaří směs ozónu a infračerveného záření.
Velmi odmítavá reakce veřejnosti je pak překvapila: v průzkumech se záhy ukázalo, že zatímco jsou lidé tak nějak smířeni s tím, že se občas doma odbydou televizní večeří, absolutně nejsou zvědaví na to, aby jim ji někdo servíroval v drahých restauracích a hotelech, kde očekávají autenticitu, pozornost a nekompromisní kvalitu. Zároveň hosté vnímali jídlo jako emoční zážitek, součást své identity a sdílené kultury - nikoli jen jako „infúzi makroživin“, které lze syntetizovat v chemicko-potravinářských kombinátech.
S odstupem několika let pak přišla renesance lokální gastronomie a domácího vaření, trendy jako jako slow food, Fairtrade a farm-to-table, a s nimi studie, jak otřesný vliv má trvanlivý junkfood na lidské zdraví i celou společnost. Ten pak musel výrazně zlevnit a postupně se stal přímo ambasádou sociálně slabých vrstev, vyloučení, obezity a korporátní zvůle. Omezit jej je jedním z ústředních cílů dnešního zdravotnictví.
Nevím, co přesně nám Lucasfilm letos navaří. Mám ale určité pochybnosti o tom, že cesta k obhájení michelinské hvězdy povede přes adaptování mikrovlnek.