Vlny a Nejlepší film všech dob aspoň na chvilku
O mechanice oslnivých úspěchů, které shoří v atmosféře
Vlny olizují rejstřík nejlepších českých filmů všech dob. Setrvale stoupají napříč populárními filmovými žebříčky, na ČSFD i Kinoboxu už kradmo sahají po zlatu a Pelíškům jemně šimrají prsty u nohou. Dá se přitom nezaujatě předpokládat, že za rok hladina klesne až kamsi ke Krtečkovi. A proto dost o Vlnách - pojďme se radši osušit a ohřát do síně slávy.
Mezi "nejlepší filmy všech dob" se na agregátorech uživatelských hodnocení krátce vyhoupne s nadsázkou každý druhý letní blockbuster (a ekvivalentně knižní bestseller nebo rádiový hit). Říkejme tomu třeba premiérové zkreslení.
Za typické příklady premiérového zkreslení poslouží většina snímků Christophera Nolana, který zjevně namíchal třaskavý koktejl bublajících očekávání a intenzivní divácké satisfakce, kterou střídá jistá postkoitální dysforie. Temný rytíř povstal přímo do první desítky IMDb, aby si posléze zase kecnul až na 71. příčku. Počátek sahal po prvním místě, dnes je na vlažné 14. pozici. Temný rytíř se stal krátce absolutní jedničkou, ale velmi brzy ho usadilo (kriticky střízlivěji přijímané) Vykoupení z věznice Shawshank i Kmotr.
Na českých agregátorech s daleko jednodušší hodnotící maticí (#MartinPomothyMiDlužíBalík) jde o fenomén ještě křiklavější: pouhému aritmetickému průměru weby nevystavují účinný korektiv, a tak lze i s několika sty nadšených diváků na chvíli přisednout k ohníčku mezi Svěráky a Hřebejka v námořnické tělňašce.
Mechanika oslnivého úspěchu, který shoří v atmosféře, je každopádně fascinující a má obecný přesah.
První řadu na premiéře nejlepšího filmu všech dob zpravidla plní ne-diváci: film ještě ani neviděli, ale téma je pro ně nakolik polarizující, že se jej osmělí ohodnotit klidně již před jeho uvedením. Lehce didaktické domácí snímky, usilovně hledající "malého českého hrdinu v časech, o nichž jsme dosud mlčeli”, snadno ocení jako "společensky velmi potřebné, 100 %", nebo naopak zatratí coby "odpad, 0!"
Hlavní příliv premiérového zkreslení ale agreguje první vlna diváků, kteří jdou na film programově ihned po jeho uvedení do distribuce. Jsou to fanoušci autorů, série či tématu a přicházejí s apriorním předpokladem, že chtějí, aby se jim snímek líbil. Do filmu mají značně emočně nainvestováno a pokud jen trochu přitaká jejich očekáváním, na sítích ho vylíčí v superlativech. Týká se to paradoxně i nezávislých a obskurních titulů, mezi jejichž první hodnotitele zase patří lidé spojení s produkcí a oddaní návštěvníci komorních projekcí.
Roli jistě sehraje i cenová sezóna, která například v USA někdy mezi listopadem a únorem rozdá celou úrodu prestižních sošek a propagační masáž “nejlepšího filmu všech dob” tou dobou kulminuje.
Frigidnější diváci dorazí později. Mají mnohem větší odstup a četli už kritickou reflexi v médiích, jindy naopak o filmu mnoho nevědí a do kina přicházejí mimoděk.
Nakonec dojde na televizní uvedení a to definitivně sráží hodnocení k normálu, spolu s měnícím se profilem hodnotících, kteří často dramaturgii na obrazovkách trpně vzdorují se založenýma rukama a partyzánským odporem.
Film se pak propadá panteonem filmových klasik, jejichž neotřesitelnou pozici podepírají desítky i stovky tisíc hodnocení, a samozřejmě status zcela nezpochybnitelného kánonu, který často dozrává velmi pomalu.
Zajímavé je, že premiérové zkreslení funguje i v o řád vyšším, mezinárodním měřítku: domácí publikum, jemuž byl film určen, jej často extaticky vystřelí v rejstřících vzhůru, ovšem při zahraničním uvedení jej čeká jen žlutá sprška: kontext i sentimentální náboj látky divákům chybí.
Jmenovitě IMDb se vlnu premiérového zkreslení snaží zbrzdit nevěřejnou algoritmickou maticí a systémem protivah. Film, který aspiruje na žebříčky a síň slávy, musí obdržet alespoň 25 000 hodnocení. Do hry vstupuje i věrohodnost hodnotících, jejich aktivita na stránce, celkový počet a průměr hodnocení.
To nás přivádí ke krátké úvaze o hodnotitelských návycích. Řada lidí známkuje cokoliv s binárně manichejským náhledem “0 nebo 100” (na obrazovku v tuto chvíli vstupuje má mrtvá babička a kyne diváku: “Čím větší blbec, tím silnější názory!”). Skoro stejně rozšířený je přístup opačný: drtivá většina titulů se v něm vejde někam mezi čtyřicet a šedesát, bez výkyvů na obou stranách osy. Obě tendence samozřejmě vedou k významnému zkreslení.
Výsledkem je zvláštní umělá gravitace, ve které se drtivá většina soudobé produkce vklíní do úzké skuliny mezi 65 a 85 %. Kalibrace selhává.
Co je tedy východiskem pro uživatele, jehož divácká škála se do nehostinných předměstí Sedmdesátky nad Procentem nevejde? Domněle jsou jím agregátory recenzí profesionálních publicistů. Ty však berou řešení a rozdělují jej na dva nové problémy: zplošťují hlasy komplexních recenzí na binární “ano nebo ne” a namísto mnoha kritických vektorů přinášejí shodu koncentrovanou v holé větě. Zároveň je jejich verdikt pro filmová studia a navázené PR firmy natolik určující, že stojí za to jej ovlivňovat skrze content farming vlastních recenzí nebo omezování přístupu na předpremiéry nesmiřitelným publicistům, kteří by mohli pěkný průměr srážet.
Zoufalá snaha najít spolehlivý rejstřík a spříznený hlas pak vede k bizarním excesům. Oblíbený IMDb hodnotitel Your Movie Sucks má například překrývající se fanouškovské profily na řadě dalších platforem, kam se příznivci snaží věrně transponovat jeho hodnocení z největší filmové databáze.
Jak dlouho se Vlny budou hřát na přívětivém diváckém sluníčku, a kde najdou své dlouhodobé kotviště, samozřejmě nevíme. Jasné je jen to, že vlna již začala.
