Zemřel Putinův sochař Zurab Cereteli
O slzách tbiliských taxikářů, soše pro Trumpa a sirotcích chroptícího impéria
Stojím s manželkou před tbiliským nádražím s výrazem štvance. V rozžhaveném kavkazském vzduchu - jak se tu říká směsi pevele, moči a asfaltu - ovíváme jeden druhého jízdenkami na noční vlak Tbilisi-Baku. Peklo je plný Gruzínů. Peklo je plný hor!
Kapuściński přitom píše, že nad Tbilisi leží moře a nad mořem Kronika Gruzie. Poláci však mají sklon k patosu: to první je jen lehce zaplivaný rekreační rezervoár, to druhé pak bolševický Stonehenge, evokující Stalina na Letné ve filmu Indiana Jones a sovětské sci-fi.
Kronika je to nedopsaná, dnes každopádně zapomenutá a žádní poutníci k ní neproudí. Nenachází se ani v běžných bedekrech a visí v roští nad městem jaksi na zapřenou.
V údolí velkých savců
Vůbec nejlépe je proto v zemích, které hledají v podřepu cestu k vlastní identitě, zapříst rozhovor s některým postarším, žoviálním taxikářem, jací lelkují v zaprášeném ďolíku před každým nádražím.
Jeden z hloučku těchto majestátních savců se mým nestrojeným zájmem o kroniku dojme natolik, že s námi ze své zaprášené Lady zanedlouho vystoupá až na vrchol monumentu a tam jej opatří street-smart komentářem.
Samotní tbilisané prý mají k dílu velmi rozpačitý vztah. Jeho duchovním otcem je totiž sochař Zurab Cereteli, který později emigroval do Moskvy, kde nyní sochá naoplátku mytologii ruskou a zápolí s Putinem v judistickém kimonu. Vot i vsjo!
Kyklop z Gruzie
V roce 2003 získal Cereteli z Putinových rukou ruský pas. Tou dobou už je dávno “umělcem ve službách”, transcendujícím stěží slučitelné epochy a žánry: stíhá všechno od sorely přes imperiální sloh až po moderní umění, busty oligarchů a lunaparkový, postsovětský paskvil.
Některým jeho pracím nelze upřít velkorysost a suverénní řemeslo, jinde převažuje gigantománie, sekundární stud a zápach z úst.
V moskevských uměleckých kruzích se tou dobou začíná lakonicky žertovat, že v ulicích už pro další Cereteliho dílka nezbývá místo a není příležitosti, ke které by sochař chvatně nepřispěchal něco přitesat: památník Boje proti světovému terorismu je jen špičkou ledovce.
Modem operandi se totiž pro Cereteliho stává umělecký white-washing: generování patetických pomníčků, které se pak pokouší neuměle naroubovat na nejrůznější události a osobnosti světové historie za státní honorář. Sochami, do nichž vtěluje veškeré utrpení kosovského lidu, pak zpětně posiluje vlastní vliv a domnělé mezinárodní renomé.
Umění mít vlivné přátele
Koncem milénia navázal Cereteli nerozbornou družbu s moskevským starostou Lužkovem a jeho proto-mafiánskou garniturou, která ve městě opanovala veřejné zakázky. Stává se z něj Patrik Kotas ruského klientelismu, konstruktér monumentů vstání z kolen.
Kvintesencí tohoto pozdního Cereteliho a bradavicí na tváři města je pro všechny moskvany mladší devadesáti let jednoznačně jeho Petr Veliký. Toho autor prapůvodně koncipoval jako Kryštofa Kolumba a danajský dar k pětisetletému výročí objevení Ameriky. V USA za něj lobboval Donald Trump, který naoplátku potřeboval Lužkova a jeho věrchušku pro vlastní investice v Moskvě.
Po neúspěšných námluvách s Rudim Giulianim v New Yorku klepal Cereteli na dveře ještě v Miami, Columbusu, Clevelandu nebo Bostonu, kde však kritika jeho stometrový monument, podobný strašidelné atrakci v Disneylandu, překřtila na “stádo brontosaurů”.
A tak projekt prostě přepracoval na duchovního otce ruského loďstva, Petra velikého, a udal jej v Moskvě, kde straší labutě dodnes.
S odstavením Lužkova od moci však Ceretelimu přestala jít karta. Řadu jeho sotva zaschnuvších děl se nové vedení ruských měst snaží hygienicky zlikvidovat a příliš se při tom politicky neumazat. Jeho podbízivý brak se ve městě, které se rádo líčí jako megapolis světového významu, stává anachronismem.
Tuto středu Cereteli zemřel na dače ve věku jednadevadesáti let. Rád se chvástal, že spává kratší dobu, než jiní pijí kafe. Ještě loni proto otevíral obří retrospektivu o sto čtyřiceti exponátech a letos navrhnul výroční medaile k výročí Osvobození od ukrajinského jha. Jako vždy na straně vítěze.
Poslední kosmonauti
A tak sestupujeme po mramorových schodech Cereteliho života zpátky na zem a náš taxikář zamačkává krokodýlí slzu: dnes nás veze zadarmo! Přestože spolu mluvíme nadále rusky (a já šponuju pitěrský přízvuk co to dá), jeho národní sebepojetí je naším ritem zřetelně posíleno.
Tak kam teď?
Pojeďme do ústředí Komunistické strany Gruzie, kde kdysi hřímal sám Stalin, a dnes tam prý čiperný činovník, jistý pan Šikmašvili, svéhlavě vzdoruje zubům času i nepřízni nového zřízení. Provozuje za milodary bohatých čínských turistů, kteří se přišli poklonit do kolébky marx-leninského hnutí, bizarní časovou smyčku, konzervu doby a mauzoleum pro sebe, dámu s borůvkovou hlavou a další poslední kosmonauty na cestě ke komunismu.
Ale o tom třeba příště.
